Vteřiny mého života. 
Jedna rána osudu stíhala druhou,…ale našla jsem sílu žít.
Přišla jsem o manžela, přišla jsem o matku, přišla jsem o syna, přišla jsem o otce…Jsem na vozíčku, ale chci žít dál.
Prožívala jsem trápení, když jsem přišla o manžela. Po dalších ranách osudu jsem si možná připadala jako ve virtuálním světě. Paradoxně i ten mi pomohl vrátit chuť do života.
Jsem 71 letá vozíčkářka, jejíž momentálně největší vášní je počítač.
Ale nepředbíhejme. Tomu, jak žiji dnes, předcházelo těžké životní období, byla jsem na pokraji sil.
Proč zrovna já ?
S manželem jsme žili úplně normálním životem, jako každá druhá rodina. Pracoval jako zedník a byl velký dříč. Lidé ho znali široko, daleko. Plánovali jsme s manželem opravy našeho domku a těšili se, jak budeme pěkně žít. Jako první jsme si chtěli přistavět balkon, takovou terasu, abychom měli v létě kde vysedávat, nejen spolu, ale i s přáteli, dětmi, vnoučaty, popíjet kávu povídat si….Ale manžel Lubomír náhle začátkem března 1999 zemřel. Byl to šok a já jsem navíc místo zařizování pohřbu musela druhý den po jeho smrti, podstoupit operaci, při níž mi voperovali kardiostimulátor, zlobilo mě srdíčko.
Nakonec i toto těžké období jsem překlenula, podpořili mě děti, které jsme spolu s mužem vychovali – Lubomír, Iveta, Pavel – a měla jsem přece ještě maminku, tatínka ! Sílu do dalšího života mi dodávala i vnoučata, kterým jsem chtěla být dobrou babičkou. Děti mi skutečně moc pomáhaly, ale když už se zdálo, že je to nejhorší je konečně za mnou, postihla mne necelé dva měsíce po manželově smrti mozková příhoda. Po dvouměsíčním pobytu v nemocnici jsem definitivně zůstala na invalidním vozíku. Bylo to strašné, ještě jsem se nevzpamatovala úplně z jednoho a zase taková rána.
Když mě děti přivezli z nemocnice, všichni mě vítali, a za těch osm týdnů, co jsem byla v nemocnici, děti postavily společnými silami přesně takovou terasu, jakou jsme chtěli s manželem. Postavily ji na jeho počest a mně pro radost…. A tak jsem na ní poprvé vyjela na vozíku a plakala. Na to nikdy nezapomenu, a svým dětem jsem za všechno moc vděčná, jsem ráda, že je mám a že spolu máme tak krásný vztah. Právě díky nim jsem zvládla i tuto etapu života. Synové upravili byt tak, abych se dobře cítila, namontovali madla, upravili futra u dveří – kvůli vozíku. Dcera také přiložila ruku k dílu a pomáhala se vším, co bylo potřeba udělat. A já se začala pomalu s vozíkem sžívat a zjišťovat, že život nekončí. Popíjela jsem s maminkou na terase kávičku, a i když mi nebylo vždy veselo, bojovala jsem !
No a po třech měsících mi umřela maminka…
Dál už to bylo o beznaději, o pomoci, o mé asistentce, která mě každý den v dopoledne navštěvuje a moc mi pomáhá, o dětech, o životě na vozíku a přitom všem chci působit jako člověk, který by mohl sílu i pozitivní energii rozdávat. Jako člověk, kterého nemůže nic porazit. Právě pomoc ostatních lidí mě celou dobu držela nad vodou. Veškeré svátky, narozeniny dětí a vnoučat se slaví u mě, navštěvují mě kamarádi a kamarádky, mnozí z nich taky na vozíku atd. Neměla jsem tolik času na otázky typu: Proč zrovna já?
Bolestná ztráta
Jenže přišla další rána, která mě měla srazit na kolena. Začátkem roku 2004 mi umřel sedmatřicetiletý syn Lubomír. Došlo u něj k ucpání srdeční cévy ve spánku a ráno už se neprobudil. To se nedá popsat, co jsem prožívala. Měl skvělou ženu a tři krásné děti, děvčata, nejmladší měla 4 roky. A byl to hodný syn. Najednou jsem byla strašně sama, všichni jsme to prožívali hrozně, ale já najednou nechtěla žít. Jezdila jsem na elektrickém vozíku do města, hodiny jsem jezdila parky a ulicemi a brečela. Veškerý dřívější optimismus, síla a chuť žít, byly ty tam. Přepadly mě šílené deprese, chtěla jsem to skoncovat. Začalo mi být všechno jedno. Večer, když jsem se vrátila domů a byla tam často sama, se ty myšlenky nedaly zastavit.
Nejvíc mi ale pomohlo něco docela jiného. Jednou jsem na vozíku vjela do Vědecké knihovny, ujali se mě tam mladí lidé a ukázali mi práci s počítačem a internet. Aniž věděli o mém trápení. Poprvé jsem si myslela, že tam strávím hodinku, ale zůstala jsem čtyři. A to byla moje výhra !!! Všechny ty informace mě naprosto pohltily. Četla jsem noviny, nacházela potřebné informace o všem, co mě zajímalo. „Klikala“ jsem všude, neuvěřitelně mě to zaujalo. Co jsem nestihla přečíst, vytiskla jsem si to sebou domů a večer vše “přelouskala” před spaním. To bylo úžasné.
Překvapivá pomoc
Tehdy mě internet a počítač zaujaly natolik, že jsem se domluvila na svazu vozíčkářů na zapůjčení staršího počítače. Sice jsem si nemohla doma zapojit internet, protože bych to finančně z invalidního důchodu nezvládla, ale dojížděla jsem téměř denně do knihovny. Všichni to vítali, nakonec já asi nejvíc. Nevěřila bych, že taková věc, jako je počítač, který jsem navíc nikdy předtím neznala a nepracovala s ním, dokáže takhle člověku pomoct. Začala jsem psát. Psala jsem článečky o našich vozíčkových výletech. Také jsme byly s kamarádkou a vnučkami na Pražském hradě. Píši si e-mailem s příbuznými, kamarádkami a kamarády, píši si i se známými v cizině. Vnučky mi také s počítačem poradí. Kdo by řekl, že mi tzv. virtuální realita pomůže pomoct uklidnit se, vrátit mi chuť žít !
A co mi to všechno dalo, když si odmyslím počítač? Poznání, že existuje spousta úžasných lidí, kteří pomohou. Snad žádný víkend nejsem sama, nikdy mi nikdo neodmítl pomoc. Je ale pravda, že bez internetu, bez možnosti úniku myšlenek, bez tak ohromného zdroje informací bych tu už možná nebyla.
V listopadu 2004 mi zemřel otec, o kterého jsem se i při mém postižení v rámci možností 3 roky starala. Obstarávala jsem mu léky, nákupy, lékaře pod.
Další kapitola
V prosinci roku 2005 jsem prodělala další mozkovou příhodu, po které jsem zůstala už jen na lůžku.
Děti mi upravili počítač tak, abych ho mohla ovládat z lůžka. Počítači jsem zůstala věrná a bez něho si již nedovedu představit, jak bych trávila dny. Takhle jsem sice doma, ale díky internetu mám spojení se světem, mohu neomezeně volat a chatovat skypem, takže mi vůbec nepřipadá, že jsem sama. I když mi nejde psaní, alespoň mám možnost číst různé zajímavé články a diskuze, do kterých se zapojuji, dle svých možností. A kolik jsem zase poznala hodných lidiček, kteří mi hodně pomáhají. Ta spousta lidí, kteří mi pomáhají si nedovedou představit, jaká je to pro mne psychická podpora. Za těch 18 roků, co jsem na vozíku a v současné době už „ležák“, mi nikdo neodmítl pomoc, naopak mi hodní lidé pomoc nabízejí. Jsem všem těmto lidem nesmírně vděčná !!!
Nebýt mého postižení bych asi nevěřila, že mezi mladými se najde tolik vzácných-dobrých povah. Do této situace se může dostat kdokoliv, nemusí to být nemoc, může to být úraz a nikdo neví dne, ani hodiny, kdy se může ocitnout v mé situaci.
Takže všem, kteří mi dosud pomáhali a všem, kteří mi ještě budou pomáhat, moc děkuji. Bez těch hodných lidí, by byl život o moc těžší.